Odjíždíme 1.7.2012 z Touškova v 19:45, nalodíme Ryby v Plzni a vyrážíme směr Dánsko, přes Německo. Někam směrem na Berlín, Hamburk, jak se na konci naší cesty ukáže, je několik správných cest.
Počasí je klasické jako vždy, když vyrážíme na dovolenou. Radujeme se, protože si myslíme, že jako obvykle déšť a plískanice necháme daleko za sebou. Oh, jak krutě se tentokrát mýlíme.
Cca po 18 ti hodinách a 1304 km jízdy jsem dorazili do Dánského přístavu Hirsthals. Času máme dost a tak i přes vítr síly orkánu míříme na zdejší několikakilometrovou písečnou pláž.
Nesněží a tak se někteří Dánové koupou. My se navlékáme do teplejších bund a usmíváme se směrem na širý oceán. Když jsme se dostatečně vyplážovali a odpočali, tak jsme se přesunuli do přístavu k trajektu. Měli jsem bukovaný trajekt u ColorLine za 97 EUR, Mulťa s rakví, 5 lidu a Hugo. Nějak jsme nepochopili co to znamená „dog in cage“ a tak chudák nakonec skončil sám v Kennel místnosti připomínající více vězení než cokoli jiného. Kde je Srstka a všechny ty zelený paka. Proč se neperou za práva zvířat?
Jaru se šotkem dali vyplutí z horní paluby, což Jaru odnesla mořskou nemocí. Nějakým zázračným způsobem, který byl zpestřený odvodem Leďoura s Hugem bezpečnostním důstojníkem do podpalubí, jsme přistáli v Norsku. Není to jiný stát, je to jiný svět. Leďour to znal a my jsme zůstali v nevěřícnosti po dalších několik následujících dnů.
3.7.První noc jsme zabivakovali u jezera u města Miran, jenom pár kilometrů od Kristiansandu, kde nás vyplivl trajekt. Leďour, psychopat vstával v půl šesté, probudil Huga a tím pádem skoro všechny. Ještě jsme pak na chvilku usnuli, ale v 9:30 už byl nekompromisní a donutil nás vstát. Po rychlé snídani jsme rozbili ledovou krustu na jezeře, provedli hygienu, zabalili stany a vyrazili do středozemě. Přesněji na nejjižnější výspu Norska, tedy maják u Lyndesnes. Vstup na skálu obnášel zacálovat 50 NOKů, což se nám nechtělo, nějak jsme neviděli důvod. Cvakli jsme jenom pár fotek u rozcestníku, Šotka v kanálu a jeli na oběd. Zastavili jsem pár kilometrů od majáku u moře, vyndali vařiče a kromě toho, že jsme začali vařit, taky začalo pršet.
Po obědě jsme vyrazili směr Flakkefjord a pomalu hledali místo na spaní. Jelikož stále pršelo, jako z čistého nebe nám do cesty přišlo zastřešené odpočívadlo s teplou vodou a vytápěnýma toaletama u Tjørhomu. Říčka s vklíněným kamenem, naučná stezka a ovce, byly příjemným zpestřením. Hned vedle rumu a piva, které ještě bylo v našich zásobách.
4.7.Vstávali jsme v 9:00 dokonale uklidili, zabalili a vyrazili na Kjerak Bolten, jednu z prvních věcí, kterou přece musí každý v Norsku vidět. Cesta byla nádherná a dokonce i přestalo pršet. Vyškrábali jsme se serpentinami na parkoviště pod Kjeragem a zaparkovali za 40 NOKů. Zhodnotili jsme, že všichni mají teplé oblečení a tak jsme se tomu přizpůsobili. Včetně čepic a rukavic. Záhy nám bylo jasné proč.
Výstup z parkoviště je masakr, stoupání podél řetězů, po uhlazených plotnách několik stovek metrů bez možnosti oddechu. A jak jinak, začalo pršet. Bohužel to nebylo to nejhorší, co nás na této atrakci čekalo. Za prvním sedlem, hned jak si Hugo pohrál ve sněhu a Leďour ho vyválel v rašeliništi, začal foukat orkán. Snažili jsme se stoupat co možná nejvýše, ale když Hugo na vodítku vzlétl jako papírový drak, to Jaru a Leďour otočili. Lenka, pan Ryba a Šotek to ještě zkusili na vrcholovou plošinu. Tam si okusili pocit jaké to je položit se do větru a létat, udělali pár fotek a otočili to též. Nahoru se dostali jen opravdoví horalé a Japonští kluci v šortkách a Konverskách. Fakt.Výstup z parkoviště je masakr, stoupání podél řetězů, po uhlazených plotnách několik
Jaru si cestou zpět okusila volný nedobrovolný pád, jehož následkem byly dva obrovské hematomy na předloktí a stehně. Poučení že z kopce dolů, podél řetězů, se nikdy nechodí čelem. Musel jsem pak celou cestu snášet pohledy cizinců, tázajících se, zda jí netrestám příliš tvrdě.
Na parkovišti jsme si ještě udělali kávu a vyrazili na další bivak, k vodopádům Manafosen.
Po platbě, obálkovou metodou 20 NOKů za parking, jsme se vyškrábali nad vodopád, udělali nějaký to foto a slanili zpět. Postavili jsme stany, uvařili večeři, ladies si daly koupel v horské řece a poprvé bez deště jsme šli spát.
5.7Ráno jsme se probudili do slunného dne. Bohužel jsme byli na východní straně údolí a tak jsme se na sluníčko dívali na druhý břeh řeky. I tak bylo alespoň teplo a mohli jsme usušit promočené stany, deštníky a navlhlé spacáky.
Nasnídali jsme se, zabalili a vyrazili na Prikestolen. Plni optimismu a těšení se na krásný den. Přejeli jsme trajektem z Leuvvika do Oanes a za chvilku jsme byli na parkovišti pod Prikestolenem. K našemu nemalému překvapení jsme zacálovali 100 NOKů a bez řečí se dali společně s davem na cestu. Byl to jeden z nejhorších pokusů o návštěvu čehokoli v našich pamětech. Bylo to jako když odborářská demonstrace pro zvýšení platů, demonstrativně vystoupí na Gerlachovský štít. Prodírali jsme se multikulturním davem, přeskakujíce po uklouzaných kamenech a dávajíce si pozor, aby někdo z nás nebyl ušlapán rusky hovořící grupou či nedostal po hlavě francouzskou holí. Po asi dvou hodinách jsme konečně stanuli na náhorní plošině u 
Prikestollenu. Snad jen Cimrmanovská replika ze Severního pólu, přesně vystihuje co jsme pociťovali. Dle našeho názoru někde tam kde stála kazatelna byla buď obrovská černá díra a nebo Žlababa, která požírala přebytky. Směrem tam se táhl dav, zpět nešel téměř nikdo.
Pořídili jsme několik tématických snímků a vydali se na cestu zpět. Kupodivu z kopce to šlo podstatně lépe a rychleji. Doskákali jsme na parkoviště, zkonstatovali, že příště vyrazíme na cestu někdy po 20té hodině a vyrazili na oběd. Zastavili jsme kousek od parkoviště a uvařili.
Nalodili jsme se na trajekt Sande – Porsberk kde jsme byly asi za 10 minut. Byl malinko problém s platbou kartou, ale ten se rychle vyřešil. Něco jako kartou plaťte u kolegy. Kde je kolega? Má dovolenou.
Po vylodění v Porsberku jsme zajeli do maríny. Byly tam veřejné sprchy za 10 NOKů, a tak jsme se všichni osprchovali. Tím padl zásadní problém, najít kemp. Zašli jsme do sekáče, kde si Leďour koupil svetr, pak do města pro potravu a okouknout sporty. Nejlepší jsou oddělení discount, neskutečný věci za neskutečný ceny. Po krátké resocializaci sedáme do auta a vyrážíme hledat bivak. Nacházíme ho u městečka Lundaneset v lese za tunelem. Sice na betonu u skály. Ale je tu pramen a klid. Bohužel k tomu, je tu taky po ránu docela dost hmyzu.
6.7Balíme celkem svižně a vyrážíme okouknout vesnici. Projíždíme celou a podle mapy se jedeme podívat co je na konci polní cesty u moře. Kluci chtějí už konečně chytat ryby, tak to prostě najít musíme. K našemu milému překlepaní je na konci cesty obrovská marína se záchodama a teplou sprchou. S dobrovolnou kasičkovou platbou 20 NOKů za použití. Jdeme stále proti proudu češství a platíme. Stojí nám to za to, myslíme si, že je to normální a slušné.
Kluci jdou konečně chytat ryby. První kdo něco chytí je pan Ryba a to sám sebe za zadek. Pak Šotek chytil rybku, kterou jsem jako poděkování pustili na svobodu. Pak jsme šli na procházku do vesnice a něco nakoupit. Koupili jsme pečivo, sýr, salám,kolu a jednorázový gril.
Pan Ryba má spálený krk, a tak ho Léňa celou cestu chladí a bláhově konejší, že to přejde. Nepřejde a všichni to ví. V podvečer Šotek chytá slušného Polaka. Půjde na gril. Pak v zápalu boje s pořádnou chaluhou padá z mola a jako první se koupe v moři. Pan Ryba ho zachraňuje a připisuje si červeného bludišťáka a žlutého za záchranu prutu. Nakonec Šotek chytil ještě makrelu a tak bylo o večeři postaráno. To je dobře, že máme jednorázový gril. „Ještě že máme paštiky.“ Po zapálení grilu, když hořel asi 5 minut vypukla panika, že něco děláme špatně a tak ho Jaruša přidusila vodou. Byla to chyba, jak se v zápětí ukázalo, mokrej gril prostě zapálit nejde. Naštěstí máme v autě skládací gril, z bazaru za 9,90 Kč. Roztápíme ho a doděláváme filety na něm. Docela si pochutnáme. „Ještě že máme paštiky.“ Vysprchujeme se, Jaru chytá radioaktivní, modrooranžovou strašně zubatou rybu a jdeme spát.
7.7 Ráno vstáváme do deště. V momentě kdy na chvilinku přestává pršet balíme stany a uklízíme auto. Teprve když je hotovo, děláme snídani. Naposledy použijeme WC a vyrážíme směr město Odda.
Cesta přes hory, je chvilkami cestou peklem. Všude se válí mraky a leje jako z konve. Projíždíme tunely bez světel, přes údolí pohádkových jezer (pracovně Pytlíkov) až do města Roldal.
V Roldalu podle plánu nevjíždíme do tunelu, ale dáváme se starou cestou přes horské sedlo. Fotíme se na sněžných polích a rychle prcháme do dusných nižších pater, kde je alespoň nějaká vegetace. Nakrátko se stavíme u vodopádů Lasefosen a dojíždíme do Oddy.
V info centru nabíráme letáky a rozumy. Kupujeme v Ince nějaký potraviny, standardně chleba, sýr, sladkokyselé ryby a Dánský salám. Najíme se na parkovišti a vyrážíme hledat kemp. Jsme rozhodnuti jet tunelem na druhou stranu ledovce. Pokud bude tunel zadarmo, jinak hledáme kemp na této straně Folgefony. Nikde žádná cedule a tak vjíždíme do tunelu, když vyjíždíme tak nás to stojí 74 NOKů. Ksakru, něco jsme museli přehlídnout.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Nacházíme kemp s chatkou za 400. Bereme a ubytováváme se. V momentě kdy jsme zaplatili chatku, přestává pršet a vylézá slunce. Nahážeme do sebe nějaké kilojauly, Šotek provede základní screening okolí a přemýšlíme co budeme dělat.
Leďour navrhuje kratičký výlet ke zdejšímu kostelu. To, že si bere pohorky a radí všem ostatním to samé, nikoho nezaráží. Po chvilce míjíme kostel, a stoupáme cestičkou kamsi. Jaru kontroluje mapu na sloupku a informuje nás, že ve zdejších lesích se nachází největší populace dýrů v Norsku. Šotek nadšeně reaguje, že to musí vidět, největší stádo John Dýrů.
Vyrážíme tedy do kopce, les se mění v kleč, brodíme přes rašeliniště a cesta stále nekončí. Když už jsme ale tady, tak dojdeme na konec, to je jasný. Po 2 hodinách stoupání, jsme u nějakého jezera a cesta zdánlivě končí. Podaří se přesvědčit Leďoura aby už nepátral a vracíme se zpět. V kempu jsme po krásných 3.5 hodinách. Najíme se a ještě se jde na ryby. Večer sprcha po několika dnech spaní v postelích. Leďour spí s Hugem v autě, takže bude alespoň klid od chrápání.
8.7 Ráno neprší, tak se nasnídáme, pobalíme, rozloučíme se ze staříkama v kempu a vyrážíme zpátky do Oddy. Včera jsme si nekoupili víc pečiva s tím, že nakoupíme dneska. Jenže je neděle a v neděli Nor nedělá. Takže všechny obchody jsou zavřený. Ještěže máme nějakou chemickou bombu z domova. Jaru s Rybama si zajezdila na železném oři, Šotek si dal hotdog v bistru a vyrazili jsme na trek, na ledovec Buarbreen.
Počasí bylo více než příznivé, takže docela parádní zážitek. Zavěšené mosty, šplhání po lanech, nádherná panoramata a všudypřítomná čeština. Jak pravila Jaru, takové Norské Bibione. Na sestupu už davy trošičku houstly, ale proti Prikestolenu, tu vlastně bylo pusto a prázdno. Na parkovišti jsme si ještě dali kávu a vyrazili směr Kisnarvik. Chleba jsme 
nakonec koupili v Oddě na pumpě. Pokoušíme se marně najít místo na spaní. Jediné vhodné již bylo obsazeno auty s Pražskou SPZetkou.
Pokračujeme tedy dál, ale asi 4km za Kisnarvikem, nás sestřelí německý debil s vypůjčeným obytňákem. Naštěstí to odnáší pouze zpětné zrcátko a tak můžeme pokračovat. Jen doufáme, že si ho rozbil taky, debil. My bez něj jet můžeme, on těžko.
Naštěstí po dalších pár kilometrech narážíme u vesničky Ringoy na kemp. Zaparkujeme a jdeme stavět stany. Jaru s panem Rybou zatím studují jak se to tu vlastně platí. Vítězoslavně nám oznamují, že ráno kolem 8 přijde někdo, kdo si řekne kolik. Nějak ale přehlédli „8 pm“ takže pani přichází asi za půl hodiny. Platíme 170 NOKů a jsme v pohodě. Zjišťujeme, že kempy do 200 NOKů za noc mají placené sprchy, kempy nad 200 je mají v ceně.
Šotek šel rybařit a Leďour zjistil, že je tu free WiFi a tak se jal připojovat. Napsali jsme několik SMS a nikdo nám neodpovídal. Po zkonstatování, že ač svítí slunce je 22:30 nám to došlo. Na příjmu byla pouze Micina, a tak jsme se spojili přes Skype a v probíhajícím videohovoru jí ukázali kde jsme. Bavili jsme tím celý kemp.
Kolem půlnoci Jaru konstatuje, že Leďour má malý stan a šlo se spát.
9.7 Leďour má klíšte, tak že nás všechny probudil kolem 7:30, ale my jsme se nedali a vylezli až v 9:00. Pak klasické vaření, sušení, balení. Samaritán pan Ryba opravuje německý motocykl BMW z roku 1, který nakonec s Leďourem roztláčí a mávají milému dobrodruhovi na rozloučenou.
Vyrážíme na nejméně přístupnou farmu v Norsku Kjeaasen. Cesta je strmá, jak to v Norských horách bývá. A velmi úzká. Platí zde pravidlo, nahoru v každou celou a dolů v každou půl. Je to s podivem, ale funguje to. Cestou dolů zjišťujeme, že se tu ale vyhnout dá. Cesta je strašidelná, hlavně 2,5 km dlouhý tunel s několika zatáčkami, vytesaný krumpáčem ve stěně, který je celý mokrý a bez světel. Kam se hrabou Koněprusy. Po příjezdu k farmě spěšně opouštíme vůz vytahujeme hasicí přístroj a vyhlížíme plameny, které musí každou chvilku vybafnout z motorového prostoru. Leďour hasí vodou a konstatuje, že se zadoutnal list který spadl na motor. Olej který v těchto extrémech stříká z turba na pohodě nepřidal. Nechali jsme otevřený motor a vyrazili na cestu k farmě.
Farma maličká, ale ty panoramata za to stály. Na nedalekém kopci parta Chorvatů natahovala vrtulníkem nové dráty VVN, takže o divadlo bylo také postaráno. Po odjezdu od farmy jsme zašopovali v suvenýrech a vyrazili směr Hargandervida, lyžařské středisko Geilo.
Cestou se rozpršelo tak jak zatím ještě ne. Pokoušíme se najít nějaké spaní u města
Haugastol na náhorní plošině. Je to holé šílenství. Zastavíme se na nádraží, kde pobereme informace jak jezdí vlak do Finse. Moc moudří z toho nejsme, ovšem vzhledem k počasí se usnášíme, že cestu vlakem si necháme na příště a pokračujeme do Geila.
Zastavíme se v informačním centru, kde si necháme poradit kde je kemp for tent, který se nám při průjezdu městem nepodařilo najít a jedeme se ubytovat.
Na recepci je týpek, který mluví Norsky, anglicky a Polsky, obdivuje Rachůnka a je rád, že poznává Čechy. Platíme 240 NOKů a jedeme hledat plac pro stan. Moc se nám to nedaří, leje tak, že je všechno totálně promáčené. A tak nakonec stavíme stany mezi karavany. Byla to šťastná volba.
Postavili jsme stany, natáhli provizorní přístřešek a pokusili se rozdělat oheň v grilu. Marně. Mokrá houba prostě nehoří. To ale nesmíte sebou mít pana Rybu. On to prostě dokázal. Roztopil gril, takže jsme mohli osmahnout zakoupené sobí karbanátky. Leje jako z konve, tak s klidem odkládáme sprchování na ráno. Jaru s Hugem a Šotkem jde spát a Leďour s Rybama jdou do města. Nějak jim nedošlo že je 23:00. To se tu prostě stává pořád, na polární den si ne a ne zvyknout.
Cestou se děje cosi zajímavého. Parta dělníků instaluje značky se sníženou rychlostí, přijíždí fréza a čistící vůz. Panika, ráno nevyjedeme z kempu, to snad není možný, zrovna dneska to tu musí rozkopat. Kolem půlnoci se vrací do kempu a jdou spát. V 1:00 za totálního deště projíždí kempem čistící vůz a myje silnice. K tomu není co dodat.
10.7 Ráno vstáváme a neprší. Dáváme tedy teplou sprchu, balíme vlhké stany a jedeme šopovat. Šok. Silnice v délce 5 km je hotová ….. Procházíme standardně sporty, nacházíme Buffa kterého už rok sháníme, kupujeme ho. Šotek s panem Rybou si kupují nože, v potravinách standardní košík a karbanátky.
Stavíme se v místním skanzenu, prolezeme dřevěnice a jedeme dál. Cestou narážíme na městečko Rotberg, kde si dáme zmrzlinu, zahrajeme si obří Člověče nezlob se a jedeme dál směr Kongsberk.
Těsně před městem zajíždíme na lesní cestu. Strašlivě leje a tak sedíme v autě a koukáme na Griswoldy. Do konce filmu pršet nepřestává a tak Leďour s panem Rybou staví provizorní přístřešek a jdeme ven. Déšť pomalu ustává, a tak postavíme stany. Strašně tu koušou mušky a proto jdeme brzo spát.
11.7 Ranní nálet komárů byl příčinou chvatného balení a úprku do města. To bylo poprvé za celou dobu, kdy jsme někde byli ještě před otevírací dobou. Auto jsme nechali stát u muzea mincí a šli do města. Všude zavřeno, pusto a prázdno. Taky nám konečně docvaklo, že ta spousta vody, stromy a domy pod vodou asi nejsou ani tady normální. Řeka byla rozvodněná, valila se korytem, atrakce, kterou asi málo kdo pamatuje.
Procházíme město, nakupujeme nějaké maličkosti hlavně jídlo a jdeme k autu. Už míříme domů a tak jedem. Dneska už budeme spát ve Švédsku.
Západní Švédsko v době letních prázdni je katastrofa. Přeplněné a předražené kempy, kde nás bez Scandinavia Camp Card nechtěli ani ubytovat. První kamp si řekl o cca 480 SWE a druhý dokonce 540. Jaru prohlásila, že to raději bude spát na parkovišti než toto. A tak jsme jeli hledat.
Bylo jasný, že kolem moře to nemá cenu, když nemáme obytňák. A tak to Leďour po konzultaci s mapou vzal směrem na město Laholm.
Někde kolem na kruhovém objezdu, najednou bylo celkem zastrčené parkoviště, z kterého vedla jakási naučná stezka. Zastavili jsme s tím, že tady prostě přespíme. Začalo se vařit a Leďour se zdejchnul s Hugem na průzkum. Najednou přišel, s tím že na kopci je menhirové pole a posekaná louka. A tak jsme se po velmi krátké, nekonstruktivní poradě přesunuli tam.
Cestou byla otevřená závora, které jsme si bohužel všimli a tak naše táboření bylo trošičku poznamenané nervozitou. Postavili jsme stany, najedli a kolem půlnoci šli spát, s tím, že už nikdo určitě nepřijde. Ani ne za půl hodiny po ulehnutí přijelo auto. Asi ze zdejší farmy. Pravděpodobně se jen podívali jestli tam není nějaký nepořádek a odjeli. Noc byla klidná. Asi i díky obětním karbanátkům, které pan Ryba rozvěsil po lese.
12.7 Ráno balíme mokré stany, protože už je budeme vybalovat až v Čechách, dostáváme nápad, že toho co nejvíc narveme do rakve, takže ji zavíráme pod tlakem. Povedlo se, ze zpětného zrcátka vidíme velmi dobře a tak vyrážíme.
Projíždíme přes Goteborg směrem na Dánsko přes mosty. Všechno krásně funguje a tak nám cesta utíká.
Rozhodujeme se jet nonstop i Německo dáme přes den, ať už jsme doma. První velká zácpa je u Hamburku, V koloně před tunelem popojíždíme skoro hodinu, když se konečně dostáváme do tunelu a rozjíždíme se.
Najednou Leďour strhává volant doleva, pouští varovné blinkly a kříčí „kurva rakev“ Za námi na dálnici se povalují naše věci. Zámky nevydržely tlak a po 10ti hodinách se otevřely. Leďour a pan Ryba si berou reflexní vesty a běží sbírat věci. Daří se jim v dopravní špičce v Hamburku těsně za tunelem zastavit dopravu a posbírat vše co vidí. Hlavně vak s bundami. Nakonec zjišťujeme, že naše nenasytnost nás stála dvě karimatky a Šotkovo batoh s nožema. Hlavně že jsme ale nikoho nezranili. To, že tam musela pak stát kolona ještě několik hodin je nám jasný.
Domů do Čech jsme dorazili nad ránem, aniž by nás kdokoli ohrožoval, najížděl do nás či nás snad vyblikával. První takovej echtyl se objevil až asi 100 metrů za Rozvadovským hraničním přechodem. Asi nejtěžší po celé cestě bude si zvyknou na to, že nás ostatní auta ohrožují… Jsme doma a chceme zase zpátky.