Ani moc nevíme, jak to budeme časem presentovat, protože tam se dá jezdit pořád. Jako na chatu. Pro tentokrát s konstatováním „Něco nehezkého se děje“ . Nějak nemůžeme pochopit, proč najednou ve stánku stojí lahváč 40 a na zaprděným Plešivci zchtějí za Birel v plechu 55 peněz a za pivo 52. To je jako fakt úlet. Od nyní, už jenom jídlo v masně na náměstí a pití na cesty vlastní. Ono jim to tu snad časem taky dojde … Ani soudruzi němci nejsou hloupí ….
Něco by se slušelo i napsat, jenže ono je pokaždý tak m oc plná hlava, že to prostě nejde. Fotky řeknou vše a i víc 🙂
Tak jsme nevyrazili – vyrazili na dovolenou …..
A jak se to povedlo?
Když už máme toho nového Dathla – Buráka, který již měsíc stojí před domem (dva dny po té co Burák změnil bydliště, musel Leďour na operaci kolene a je stále kripl) jsme si naplánovali trip k Baltu. Na jih jedou všichni a Polsko se zdálo být zajímavou alternativou. Všechno klape, auto je připravené, Leďour už pomalu zahazuje berle, koruny máme vyměněné za zloté, jen vyrazit. V sobotu ráno to nastane.
Je čtvrtek …… Lary se ráno probouzí a pohmatem si stěžuje na bolest levého ucha, neváháme a vyrážíme včas na veterinu. V uchu jsou patrné drobné polypy, nic vážného. Dostáváme injekci a kapání, s tím, že by to mohlo být dobré. Není, v pátek vypadá Lary jak Václav Klaus mladší a tak hned dopoledne mažeme na veterinu. Dostáváme antibiotika, dehtovou mast a poučení jak ošetřovat. Přesouváme odjezd ze soboty na neděli.
V sobotu večer rušíme cestu k Baltu a alternativně plánujeme cestu na jih Česka. Přesně Novohradské hory a dále na jižní Moravu, kam až čas a chuť dovolí. V neděli ráno skutečně vyrážíme. Cestou se stavíme všude, kde jsme již byly stokrát a přesto ani jednou. Projdeme centrum Horažďovic a Strakonic. Zajíždíme do filmových Hoštic a dál míříme směr Husinec. Spaní jme naplánovali u Křišťanovického rybníka. Neznáme, ale poznáme.
Parkujeme na posekané návsi, je tu krásně, jen je tu strašně moc DĚTÍ. Je to asi nějaké kultovní místo, kam každý kdo má nedaleko DÍTĚ, sem musí. Dáváme si pozor a vyrážíme na výlet směr zřícenina hrádku Hus. Pro Leďoura s berlema velmi výživných 6km.
Večer se ukládáme v Burákovi ke spánku, je zima, nad ránem mrzne, ale je tu krásně. V noci začíná Hugo kašlat, hrdelní chrchel psincového kašle. No což, ráno hned po pobuzení, namazání Laryho, vyvenčení chrchlala balíme Buráka a jedeme domů. Výlet skončil, dříve než začal. Jenže nám to nevadí, hlavně když budou chlupatci v pořádku.
Už plánujeme další výlet, jednou to vyjít musí. 🙂
Jelikož letošní zima opravdu stála za prd, domluva, že pojedeme se spřežením do Abertam byla vlastně stálá. Buď nebyl sníh, nebo ho bylo moc, nebo bylo moc teplo či zima. A tak nám vlastně skoro všechny příležitosti k vyjížďce utekly mezi prsty. Až nastal bod kdy nebylo cesty zpět.
V sobotu ráno v 6 nakládáme 8 buchet a Laryho do pošťáka (náš modrý Fiat Doblo) a vyrážíme směr Abertamy. Po hodince a půl jsme na místě, připravujeme sáně, zapřaháme 2×4 + Lary a vyrážíme na trasu. Je konec zimy, tak zklidňuji Vojtu, že teď už ve stopách nebudou žádní odresovaní kreténi. A je to tak, cestou potkáváme spoustu vysmátých běžkařů, kteří si nás fotí a ochotně uhybají z cesty, když vidí spřežení.
Jezdili jsme asi 2 hodiny po cestách s mírnou odbočkou na planiny. Nebyla špatná, ale měkká. V jeden moment jsem zmizel pod sněhem téměř ze dvou třetin. Počasí bylo moudré, svítilo sluníčko a sníh odtával velmi pomalu.
Při nakládání na odjez už bylo na louce více vody než sněhu. Tak je jasné, že to byla skutečně poslední vyjížďka této zimy. Snad ta příští k nám bude milostivější.
