Krátký report, z krátké tratě. Bez přemýšlení, jako první akce letošního roku, po vyléčení tělesných neduhů. Jednak mně lákal kraj vrchů Lužických a jistota v jedinečnosti akcí pořádaných dálkoplazeckým guru Olafem Čihákem. Bohužel jsem neměl jak se v čas dostat na start 107km a nebo naštěstí?
Hlavně pro mně, start 55km byl z nádraží Svor, kam jsem se z penzionu v Rumburku dostal v pohodě a v čas. Před nádražím mně uvítala časomíra a zapisovači, ve větru, mlze a promrzávání. Bylo mi jich líto, ale bohužel české socialistické dráhy, stále fungující na ne zcela jasném principu feudálního vlastnictví, neumožnili jim býti alespoň pod střechou. Zapsal jsem se zelenou propiskou, nafasoval čip a vyrazil na trať. Dle mého zvyku, opačným směrem než jak by mělo být. Neztratil jsem dekórum, v další uličce jsem odbočil a napojil se na správnou trasu. První mini kufr na sebe nenechal dlouho čekat. Hned za Svorem, kde se přebíhala silnice, jsem nepřešel most a vydal se špatnou cestou. Uvědomil jsem si to téměř hned, tak že to nebylo nic zásadního.
Dál se mi běželo výborně, vlastně si s odstupem neuvědomuji asi 20 km žádný zásadní problém a nebo krizi. Žádné brody, hangy, skály, schody, žebříky, nic. Prostě běžecká pohoda. Milštejn, oběhnout Suchý vrch?, přehrada Naděje, proběhnout Horní a Dolní světlou a šupem do Krompachu. První trochu kopec Hochwald a už se začínám děsit, že snad nebude žádné překvapení. Běžím kus Říší a dále po státní hranici a už to vidím. Itinerář praví „po státní hranici“ vlastní značení černé šipky. A už je to tady, konečně kopec kde se poleze po čtyřech. Je to makačka, paráda, už se těším na vrcholovou knihu. Zapíšu čas do karty a mažu dál. Seběh z hor dolů je dlouhý a namáhavý. Ale žádné šutry, krásné cesty prostě běžecká paráda.
Vbíhám do Lesné a Jiřetína pod Jedlovou. Koupím si zmrzlinu a doplním vodu. Jako bych tušil, že začíná asfaltové peklo. Na obranu musím zdůraznit, že to opravdu nejde natrasovat jinak. Prostě se to musí protrpět po cyklostezkách a silnicích až za Horní Podluží. Tam začíná šotolina něco jako zpevněné cesty. Zase začínám utíkat, nohy jsou potuhlé, roviny jim moc nevoní. Přibíhám na začátek Krásné Lípy. U prvního vybydleného baráku na mně malý cikáňata hážou koule asi z bahna a útočí na mně vlčák. Situaci zvládám zrychlením kroku, přičemž si nevšimnu UNCéčka a málem se nechám přejet.
Kontrola má být v restauraci u Kuruce. Odbočuji na Děčín, asi sto metrů je nějaká Větnamská nálevna se Zlatopramenem. Otáčím se a prchám pryč. Škoda už nemám skoro co pít a u Kuruce je jenom o dvacet metrů dál na druhé straně silnice, jak zjišťuji druhý den cestou do Hřenska. Naopak se musím přiznat, kdybych hospodu našel, možná bych to zabalil.
Peláším přes Krásný dub, ke kontrole na zřícenině Schonbuch (hezky Olafovsky vychytaná). Pak už je to pohodovka, přes rozhlednu na Vlčí hoře rovnou do Valdeku.
Krásný 8´ hodinový výlet, pro mně trošku za poznáním. Ale o tom jindy a jinde.
Za mně veliké, Olafe díky.
